Ty seš ale debil

Před několika dny jsem jela v trolejbuse. Na jedné zastávce nastoupila maminka s malým, asi pětiletým, chlapečkem. Nejdříve se chvíli bavili o škole a pak se ho maminka zeptala na kartičky, které chlapeček sbírá (kartičky zvířátek ze Zoo, které děti sbírají do alba, dostanou v Albertu či Bille). Chlapeček hlásí: "Ano, maminko, hráli jsme si." "A líbily se ti ty nové kartičky, které jsem ti koupila?" ptá se maminka. "Ano, byly moc krásné." "A vyměnil jsi s dětmi kartičky, které už máš?" vyzvídala dále maminka. "Ano, některé jsem vyměnil, ale Tadeášek neměl žádnou kartičku a byl moc smutný a mně ho bylo líto, tak jsem mu nějaké dál." Říkal to tak něžným a pokorným hlasem, že jsem se až rozplývala a čekala jsem, že to samé udělá i jeho maminka. To se ale nestalo, úplně se jí změnil hlas a na chlapečka skoro křičela: "Ty seš ale debil! Proč to děláš? Myslíš, že tobě někdo někdy v životě něco zadarmo dá? Ty ses zbláznil!" Na což chlapeček jenom řekl: "Ale mně ho bylo líto..." Zuřící matka pokračovala: "Tak a už ti nikdy nic nekoupím."

Vyšla jsem z trolejbusu a měla skoro slzy na krajíčku. Říkala jsem si, jakým jsou pro nás malé děti vzorem, jak bychom si jich měli vážit a jak je potřeba je vést správným směrem.